Vzpomínky z dětství

Na řece Ob stoji malá vesnice a kolem ní tajga. Její obyvatelé jsou především dětí a vnoučata těch, jež sem deportovali během Stalinských represí. Takže nějaký starý dialekt zde neuslyšíte, spíš ruský jazyk prokládaný místními slovíčky a výrazy.

Nás, děti, ale smutná historie vesnice nezajímá. Pro nás je mnohem zajímavější jet k dědečkovi na paseku - tam, kde chová včely. Cesta jako taková na paseku nevede, takže jedeme malou rychlostí na traktoru po jámách a výmolech asi 13 km přes lesy a louky. Vedle běží náš věrný pes Berkut, je to sibiřská laika s ocasem stočeným nahoře v legrační kolečko. Děda má ještě dva další takové psy, protože je zvykem, že někdo musí zůstat a hlídat dům.

Stromy v tajze nerostou tak mohutné a vysoké. Tráva a keře jsou naopak vysoké jako dospělý člověk a velmi stěžuji pohyb po tajze. Vůně trávy omamuje svojí rozmanitostí.

Jako děti jsme si moc nevšímaly obrovského množství rozmanité kousavé havěti, které je tajga plná. Ale naše nohy a ruce byly věčně rozškrábány od nesčetných komářích kousanců. Jednoduše jsme si na to zvykly. Stejně tak, jako chodit celé léto po vesnici bosy. Ale do tajgy se člověk musel pořádně obléct. Když jsme v srpnu chodily do tajgy pro rybíz, maliny, borůvky a brusinky, nebo na houby, oblečení muselo být pořádné: bunda s dlouhým rukávem, šátek přes hlavu a na krk, gumové holiny a dlouhé kalhoty. Místo sprejů proti kousavému hmyzu se používal obyčejný dehet. Tím se mazala speciální síťka, kterou jsme musely povinně mít na hlavě (smrdělo to hrozně). Sbíralo se do obyčejných kýblů, nebo do speciálních košíků vázaných z březové kůry. Po tajze se musí chodit vysoko zvedajíc nohy - všude jsou keře, tráva a bůhví ještě jaké křoviny, pařezy a kořeny..

Dnes, když se díváme na naše děti (9 a 11 let), jen s těží si dovedeme představit, jak bychom je teď braly do tajgy s sebou... Pro nás tehdejší první výlet s dospělými do tajgy, hodinu a půl na motorce po loužích a jámách, byl obrovským dobrodružstvím, ale už k poledni se navalí děsná únava, je těžko hýbat nohama, chvílemi je horko, pak zas vlhko a chladno. A po druhé jet do tajgy se už vůbec nechtělo, lepší je si běžet hrát na ulici. I když se musí každý den chodit pro chleba... Fronta 20-30 lidí, v které stojí staré babky a děti. V malém obchůdku se kupoval hlavně čerstvý chleba a to pouze dopoledne. Čekání na chleba jsme si zpestřovaly hrou s dalšími dětmi před obchodem. Při tom jsme se každou chvíli dívaly do dálky, zda už nejede auto rozvážející chléb. Byl to takový speciální náklaďák s nápisem „ХЛЕБ“. Jakmile jsme ho spatřily v dálce, utíkaly jsme honem dovnitř do obchodu na svoje místo ve frontě.

Na vesnici se často stávalo, že dítě vylekala volně jdoucí kráva, pes, nebo bůhví co ještě. A dítě pak brečí po nocích, nebo ještě hůř, začne zadrhávat. Když někdo onemocněl, ať už úrazem nebo nějakým jiným neduhem, k doktorovi většinou nešel, chodilo se ke starým babičkám. Taková vševědoucí babička našeptá něco na roztavený vosk, poplive na stranu, přečte modlitbu a pak vše ve mžiku samo přejde..Peníze taková babička nikdy nebrala, ale zaplatit se vždycky muselo. Někdo platil medem, jiný rybou, nebo samohonkou atd. Vždyť je to tak všude?

 
"Vzpomínky z dětství" - stáhnout článek